Filmkofein.eu

{

Detailní záběr roztřesené ruky může být přednesu tím nejdůležitějším vyjádřením v “hamletovském” monologu. Rozmach, vnitřní svět postavy se takto přirozeně promítá na povrch a postava reálně zaujímá postoj k okolí, k okolnostem, které každá hra staví. 

Hamlet se prudce otáčí a ještě na odchodu dokončí předchozí větu prázdným nádechem, nebo nabídne otázku jen pohledem do vlastní dlaně. Jeho dlaň se pomalu přivírá a celá paže padá k tělu. On se stále dívá před sebe. Jeho pohled vytrvává ; prestože právě ztratil význam. Skleněné oči. Lešení uvnitř postavy se zhroutilo. Diváci vidí jen obal hrdiny, který překročil svůj práh. Pokud nyní řekne jediné slovo, promluví jen tělo.

Paradoxně právě obrazy, které herec nabízí, jsou pointou a často klíčem k otevření atmosféry celé hry. Divadlo reálie imituje, rafinuje, stylizuje ; tím se teoreticky, stává i scéna o jedné židli mocným nástrojem a poloprázdná scéna svobodou k hranému vyjádření, k napjaté, často právě pomíjené pozici diváka napínajícím v tichu a prázdnotě ( “zahalení v kleci svobody, která putuje všude s námi” F.S. ). 

Patrně lze přijmout fakt, že existuje divadelní řeč, stejně jako existuje řeč filmová, nebo verš. Příkladně v divadle roli imaginární kamery předáváme divákům a pokoušíme se na detail upozornit originálním způsobem. Zde se přirozená cesta filmové řeči nebo předlohy, protíná běžně s možnostmi divadelního obrazu. Jakkoliv je to konstatování, není časté aby byl divadelní obraz v tomto měřítku režijním konceptem. Pokud pominu vyjímečné herce, kteří otevírají tyto možnosti přirozeně, většina her se např. při rozhovoru obejde s pohledem do očí a s občasným výstupem “dopředu”, což divák v poslední řadě skutečně ocení, zvlášť pokud po dvou hodinách konečně herci rozumí. Již dlouhodobě sleduji trend, kdy je přednes hlavním teritoriem vyjádření situace. Herci v příkladných scénách vykládají že jak až jsou smutní, říkají že nesouhlasí a proč i když opakují pointu a klidně detailně popisují kop, který jim v danou chvíli způsobil bolest včetně hodnocení závažnosti. Jejich ruce přitom neschopně visí a zbytek možností je zaslepen zažitými manýrami ( Samolibý úsměv : “to jsem to dobře řekl …” ) což vyjadřuje víc hercovu osobnost nežli psyché postavy.

“Iluze je duch a talent herce je dokonalé světlo, které koneckonců, znázorní cokoliv.”

Herci vytváří prostor. Herci, kteří na imaginárním nebi sledují třeba kachny stěhovavé, jsou schopni dokonce překračovat omezení scény a tvořit obrazy v představě diváků a stejně jako Plathová v jednom řádku ; “Mraky jako když plují po skle…” se tak mohou stát skutečnějšími než většina kulis a rozhodně pravdivějšími než tapety, které jsou jednou v módě.

“Buď herci zakopávají, nebo je podium jejich kostel.”

Kulisy ? Kulisy ! Stále si nabízíme řešení a mylně věříme, že je rozličnost kulis a inventáře nečím efektní. Z obecného pohledu scénografické umění prochází krizí. Estetická měřítka nebo přílišný realizmus s obrovskou nabídkou muzejních serepetiček, většinou promění scénu v patro prodejny nábytku, ve kterém pokud možno paralelně, herci vykonávají co nejtitěrnější činnosti s nejtitěrnějšími předměty a to samozřejmě bez ohledu na to, že většina diváků už sleduje zajímavější malby na stropě. Např. při sledování “Divoké kachny” jsem se velmi dlouho snažil pochopit pouliční lampu v obýváku, ale vzhledem k tomu že nešlo ani o alternativní osvětlení kuchyňského stolu, ani estetický vliv v pochopitelné spojitosti s dějem n. významem hry, nepochopil jsem dosud. Ráz scény stále častěji překonává křehké siluety postav. Význam postav se ztrácí a dominuje estetika. Ztrácí se také souvislost s vlastní hrou, prostor “výzdoby” se odděluje a vytváří schizofrenní situace, kdy je stan dům, fíkus borový háj a konec hry návratem do celkem spořádané reality. Zamysleme se proto pokorně a zaostřeme z pohledu umělce.

Ego umělce je velkou frakcí. Mnoho z nich se scénami “proexhibuje” a své poslaní jako přínos ani nechápe, nebo předpokládá větší odměnu za “utrpení”, které se už dnes jen potvrdilo tím, že kolegové do hollywoodského kopečku jezdí na safari v limuzíně. V umělci tak touha po uznání kontrastuje s vlastní oddáním se a soustředěním. Můj soukromý názor i pohled člověka který tvoří, je extrémní a postrádá vůni za kterou jsem se původně vydal. Když vystavím obraz, je to podobně náročné jako vklínit zvětšovací sklo do vlastního řitního otvoru. Buďme tedy korektní a přiznejme si, že se s lupou v prdeli nechodí zrovna dobře.

Nj.com

Balletmet.org